Hello, anybody out there??

Občas mě přepadají slabé chvilky a mám chuť sem napsat, ale pak se pozastavím...to je můj problém, občas nad věcma až moc přemýšlím a ty mi pak přidělávají těžkou hlavu a těch pár nepatrných vrásek, které se s přibývajícím časem budou na mé tváři stále víc a víc objevovat.

Léto pomalu doznívá, soudě podle ranních teplot, když chodívám do práce...a s příchodem podzimu, který se pomalu ale jistě hlásí, se začínají hlásit i mé podzimní deprese. Posledních pár dní to jde se mnou rapidně z kopce, náš malej byteček začíná být občas až moc přeplněnej a to se ještě Pája nenastěhovala zpět po prázdninách na stálo, Praha se mi taky začíná scvrkávat a padat na hlavu se stále se zvětčujícím oblačnem...a co teprve až se podzim ujme vlády úplně...Stále víc a víc času trávím v práci, poslední dobou už i dobrovolně jen abych nemusela být v tomhle klaustrofobním bytě, scházím se s nesprávnýma lidma, kteří se mi po letech opět dostali pod kůži, protože to nějak umí, začíná to být všechno nebezpečné a připomínat to dobu dávno minulou, naopak se nescházím s lidma, které mám ráda, se kterýma si normálně můžu popovídat o všem, ale kteří teď mají dost vlastních vrásek a já bych si s s ním zrovna tak potřebovala promluvit...

V pátek jedu po pěti měsících na pár dní domů, protože tady už mě to opravdu pohřbívá, tak doufám, že aspoň těch pár dní pomůže k duševní regeneraci a nevrátím se zpět do velkoměsta ještě víc rozbitá. Těším se, až nasednu do auta a pojedu a pojedu...