the best weekend in London

Dlouho jsem tu neotravovala, jsem si jistá, že vám moje "velice žáživné" články nechyběly, ale i přes to, jsem dnes dospěla k závěru podělit se s vámi o svůj úžasný víkend...
Po překažení mých pátečních plánů mi nezvedlo náladu ani to, že Roman končil vyjíměčně v práci už o půl desáté a chtěl mě někam vytáhnout. Jediné co mi náladu opravdu aspoň trochu pozvedlo bylo, že nemusel v sobotu do práce, takže to znamenalo celý víkend spolu, což bylo úžasné, při tom, jak málo se vídáme.
V sobotu jsme byli i s jeho sestrama a všema prckama na nějaké výstavě psů v parku, bylo tam taky plno stánků, děti se mohli podívat dovnitř hasičského auta, všude byly řady, jak kdyby dávali všechno zadarmo, takže něco na mé nervy. Tak jsme přemýšleli kam půjdem a co podniknem, protože byl vyjímečně strašně slunečný a teplý den, tak ho využít nějakou aktivitou venku. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdem na hřbitov. Nikdy jsem neměla hřbitovy ráda a návštěvy o dušičkách jednou za rok, pro mě byly za trest. Ovšem až do loňského roku, kdy jsem tam začala skoro každý den po škole trávit až nezdravě mnoho času, jen tak sezením na lavičce, se svýma myšlenkama a zadkem pomalu přimrzajícím k lavičce. Musím říct, že od té doby hřbitovy miluju. Na hřbitově měly být hroby i několiv staletí staré a aby byla naše návštěva ještě zvrhlejší, koupili jsme si pár lahví vína. Bylo to super jen tam tak sedět, povídat si o všem možném, chvílemi jen tak mlčet a pozorovat tváře náhodných kolemjdoucích...Tak nějak jsme se zapomněli ale podívat v kolik ten hřbotov vlastně zavírají a Roman tvrdil, že do osmi mají určitě otevřeno. Takže jsme se kolem sedmé zvedli a pomalu se vydali k východu. Když jsme ovšem dorazili k bráně, byla omotaná řetězem a zamčená. V tu chvíli, jsem jako vždy v nějaké podobné situaci, kdy bych spíš měla začít panikařit, dostala obrovský záchvat smíchu. Naštěstí šla kolem nějaká paní, která nám pomohla. Našla na bráně ceduli, kde bylo číslo, na které se má volat, když tam někdo zůstane zamčený nechápu ale, proč měli to číslo na té ceduli na bráně z venku, když si ho ten zavřený uvnitř nemůže přečíst a tudíž zavolat pomoc Takže paní nám ochotně zavolala pomoc a ještě se sama nabídla, že tam s námi počká. Takže jsme se dali do řeči a čekání nám velice rychle uběhlo.
O víkendu se toho událo ještě víc, ale to bych to tu psala ještě zítra. Jen bych prostě tenhle zhodnotila jako nejlepší zatím od té doby co tu jsem. Každopádně jsem tu spokojená, zvlášť, když doma na mě pěkně serou a už druhým týdem nemám skoro žádné zprávy. A to bylo na začátku povyku, když jsem skoro děnně nepsala že žiju, tak matka málem volala na českou ambasádu. Rozhodla jsem se odpovědět stejnou taktikou a dokud nepřijde odpověď, tak taky psát nebudu!!
Mám taky za ten víkend pro vás plno fotek, jež některé z nich se tady chystám přidat, ale asi až někdy později, protože dneska by se mi je tady kvůli pomalému internetu astejně asi nepodařilo nahrát.
Takže užívejte zbytek týdne, mě tu ten stereotyp začíná pomalu lézt na mozek a začínám mít ponorku ze svých dnešních hnusných myšlenek...

Přidávám aspoň jednu fotku, ať není tento článek tak "suchý"