mám brouka v hlavě...

Takže jsem slušně řečeno v prdeli...Mám strašný problém. Celý den myslím jen na jednu věc. Mám pocit, že mě vlastní myšlenky sežerou. Svírá se mi hrudník a těžko se mi dýchá. A když si řeknu, nemysli na to, za dvě vteřiny už na to zase myslím. A o co, že to jde? Když mi bylo asi 10, poprvé jsem navštívila Prahu a od té doby jsem věděla, že tam chci jednou bydlet. Taky jsem se vždycky chtěla v 18-ti odstěhovat a bydlet sama. Musím říct, že se mi opravdu podařilo se v 18-ti odstěhovat, ale pouze od jednoho rodiče k druhému, tak zase taková velká výhra to nebyla. A pak, je to asi rok, co jsme uvažovali s Andym, že se odstějuju za ním do Prahy. Neskutečně jsem se těšila. Nakonec ale žádné stěhování směr Praha nepřišlo a místo v únoru do Prahy jsem se v březnu stěhovala do Londýna. Zapomenout, začít znovu. Vždycky jsem milovala velká města a na vesnice mě opravdu neužije. Asi po měsíci tady, jsem si uvědomila, že tohle město absolutně zbožňuju. Jenomže jsem věděla, že se budu muset v listopadu vrátit zpět, do toho našeho maloměsta. Ale to bych asi nepřežila, žít bůh ví jak dlouho pod jednou střechou s tím alkoholickým workoholikem, kterého matka, tak strašně miluje, že nevidí jak jí ubližuje...takže už když jsem odjížděla sem, byla jsem rozhodnutá, že jestli tam bude matka ještě bydlet, když se vrátím, tak se odstěhuju jinam. A kam, no samozřejmě, do mé milované Prahy. Za mým Pakoškem pro ty co neví, je to moje nejlepší kamarádka ze střední která už přes rok s přítelem v Praze bydlí to se někdo má, když jim prarodiče odkáží byt Dokonce už jsem ji před pár dny zaúkolovala, že se mi bude od listopadu dívat a shánět nějakou práci nebo brigádu :D Ano tohle byly mé plány, že se na 80% procent v listopadu vrátím. Až do včerejška!! Včera jsem vedla rozhovor a od dnešního rána na to musím pořád myslet. Proč vlastně nezůstat tady. Najít si práci tady. Vždyť je to jedno. Tu nebo tam. V hlavě jsem si dávala dohromady pro a proti. Dost ubohý, protože proti mám jen jedno a to jest, že bych si zde musela přivést svého pejsánka, protože doma ji nechat nemůžu, strašně mi tu chybí!! Bože!! Nevím co mám dělat, nevím co si mám myslet. Odjezd je tak daleko, ale vlastně už tak blízko!! Doma z toho asi nebudou moc nadšení. Ale moje momentální rozpoložení je, že na 90% zůstávám zde...Je to tak lehký, žádný "big deal".
Jen ten pocit, že nevíte co máte udělat je hroznej. Roman má štěstí, že ho až do neděle neuvidím, protože teď bych ho musela zabít za to, jak se celej den cítím, tak doufám, že mě to do neděle přejde, protože zabít se mi ho opravdu na druhou stranu nechce...